Na podlaze jsem si všimla něčeho podivného a zpočátku jsem vůbec nechápala, co to může být. -

Leželo to tam úplně nehybně, jako malý kousek jasně zeleného listí… možná ulomený list z vinné révy, nebo nějaká hračka, která spadla ze stolu.

Chvíli jsem nad tím stála a přemýšlela. Tvar byl až příliš dokonalý, barva nepřirozeně sytá a malé „výčnělky“ po stranách vypadaly téměř uměle. Když jsem se ale sklonila o něco blíž, ta věc se náhle pohnula.

Srdce mi na okamžik poskočilo.

To, co vypadalo jako obyčejný kousek listu, se lehce zachvělo, jako by reagovalo na můj pohyb. Byl to sotva znatelný pohyb, ale stačil k tomu, abych pochopila jednu věc — nebyl to ani list, ani předmět.

Pomalu jsem si dřepla a snažila se nehýbat příliš rychle. V místnosti zavládlo zvláštní ticho, jako by se na chvíli zastavil i samotný vzduch. Ten malý zelený „list“ ležel na podlaze a znovu se ani nepohnul, jako by se snažil dokonale splynout s okolím.

„Co to může být…?“ zašeptala jsem potichu.

Zvědavost se mísila s lehkou nervozitou. V hlavě mi běžely různé myšlenky — možná nějaký exotický hmyz, zvláštní tvor, který se sem dostal otevřeným oknem, nebo něco, co jsem jednoduše ještě nikdy neviděla. Sluneční světlo z okna dopadalo přímo na něj a ještě více zvýrazňovalo jeho nápadně jasnou zelenou barvu.

Opatrně jsem natáhla ruku, ale zastavila jsem se jen pár centimetrů nad ním. V tu chvíli se znovu pohnul — tentokrát o něco výrazněji.

Teď už nebylo pochyb.

Přede mnou bylo živé stvoření.

Nejvíce mě však překvapilo to, že stále vypadalo přesně jako list. Ne jen podobně — téměř dokonale. Nepravidelné okraje, jemné žilky i malé výčnělky po stranách připomínaly skutečný list z rostliny.

Kdybych ho neviděla pohnout se, nikdy bych nepoznala pravdu.

Pak se ta malá bytost velmi pomalu otočila.

Pohyb byl tak pomalý, že by si ho člověk skoro ani nevšiml. Přesto jsem zahlédla dvě drobné tmavé oči. Malé lesklé body, které jako by mě pozorovaly.

Po zádech mi přeběhl mráz.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že stojím jen pár centimetrů od tvora, který je dokonale přizpůsobený k maskování. Příroda ho vytvořila tak, aby zůstal téměř neviditelný — pro ptáky, zvířata i lidi.

Ale jedna otázka mi stále vrtala hlavou: jak se sem dostal, až do domu?

Chvíli jsme na sebe jen tiše hleděli. Nepokoušel se utéct. Téměř se nehýbal. Jen se lehce pohupoval, jako list ve slabém vánku.

A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Tvor pomalu zvedl své přední nožky — tenké a téměř průhledné — a udělal rychlý pohyb dopředu.

Lekla jsem se tak, že jsem instinktivně ucukla a málem převrhla židli za sebou.

Srdce mi bušilo jako o závod. V hlavě mi zněla jediná otázka: co je to za zvláštního tvora?

Znovu jsem se podívala na podlahu.

Ležel tam stejně jako předtím.

Ten samý malý zelený „list“, který vypadal, jako by právě spadl z rostliny. Úplně nehybný. Na první pohled naprosto obyčejný.

Kdyby teď někdo vešel do místnosti, pravděpodobně by si ho vůbec nevšiml.

Ale já už znala pravdu.

Nebyl to list.
Nebyla to hračka.