Ráno bylo chladné a téměř beze zvuku, nad vodou se vznášel lehký opar. Vedle něj stál plechový kbelík s několika čerstvě ulovenými rybami.

Klid narušily kroky.

Tři mladíci se zastavili těsně u něj, s pobavenými, pohrdavými úsměvy. Bylo zřejmé, že jsou zvyklí, aby se jim neodporovalo.

„Hele, dědo, asi netušíš, kde sedíš,“ utrousil jeden.
„Tohle místo je naše. Jestli chceš chytat, zaplať,“ přidal se druhý.

Starý muž pomalu přitáhl vlasec, zkontroloval návnadu a teprve potom klidně odpověděl:

„Voda nepatří nikomu. Každý má právo tu být.“

Mladíci se rozesmáli.

„Slyšíš ho?“
„Naposledy – zaplať, nebo vypadni.“

Muž se však znovu otočil k vodě, jako by jejich přítomnost vůbec nevnímal.

A právě to je rozčílilo.

„Ty neslyšíš?!“
„Mluvíme s tebou!“

Jeden z nich prudce vykročil a kopl do kbelíku. Kov zazvonil o prkna a během vteřiny skončil i s rybami ve vodě.

Starý muž ani nehnul brvou.

Jen si upravil prut a dál sledoval splávek.

Smích utichl.

„Řekl jsem – zaplať, nebo zmiz,“ zasyčel jeden z nich.

Bez odpovědi.

Napjaté ticho.

Třetí mladík sevřel pěst a napřáhl se k úderu.

A tehdy se to stalo.

Stařec se ani neotočil – jen bleskově zachytil jeho zápěstí. Pohyb byl krátký, přesný a nečekaně silný.

„Nedělej to,“ pronesl tiše.

Jeho hlas byl klidný, ale mrazivý.

Mladík se pokusil vytrhnout.

Marně.

Tvář se mu zkřivila bolestí.

„Pusť mě…“ vydechl.

Starý muž se pomalu postavil.

Najednou nepůsobil slabě. Stál rovně, pevně, s pohledem, který byl tvrdý a jistý.

„Vybrali jste si špatného člověka,“ řekl klidně.

Ostatní zaváhali.

„Tak dost, dědo… nech toho,“ zkusil jeden.

Ale sevření nepovolilo.

Pak se ozval zvuk.

Krátký.

Suchý.

Kliknutí.

Všichni se otočili.

Na začátku mola zastavilo tmavé auto. Dveře se otevřely a vystoupili z něj tři muži v oblecích. Jejich pohyby byly klidné, přesné, bez zbytečných gest.

„Je všechno v pořádku, pane?“ zeptal se jeden.

Mladík zbledl.

„Prosím… pusťte mě…“ zašeptal.

Starý muž pomalu uvolnil ruku.

Mladík ustoupil, držel si zápěstí a snažil se vzpamatovat.

„Varoval jsem vás,“ řekl stařec.

Muži v oblecích přistoupili blíž. Jejich pohledy byly chladné a hodnotící.

„Nějaký problém?“ zaznělo stručně.

Nikdo neodpověděl.

Sebejistota byla pryč.

„My… jen jsme si dělali legraci…“ zamumlal jeden.

Starý muž se podíval na vodu, kde se ještě rozbíhaly kruhy.

„Některé legrace bývají drahé,“ pronesl.

Pak dodal:

„Odveďte je.“

Nebyl to křik.

Ale byl to rozkaz.

Mladíci ustoupili, zakopli o prkna a během okamžiku se dali na útěk.

Ticho se vrátilo.

Starý muž se posadil zpět, vzal náhradní kbelík a znovu nahodil.

Splávek se tiše usadil na hladině.

Jako by se nic nestalo.

Jeden z mužů opatrně přistoupil:

„Máme vylovit ty ryby?“

Stařec zavrtěl hlavou.

„Není třeba.“

Chvíli sledoval vodu a pak tiše dodal:

„Ryby se vrátí.“

A zůstal sedět, klidný a nehybný.

Ale kdo by se mu podíval do očí…

Pochopil by pravdu.

Tohle nebyl obyčejný rybář.

To byl člověk, kterého už se někdo pokusil zlomit.

A podruhé se to nikomu nepodaří.