— „Vy… vy to slyšíte taky… že ano?..“
Policisté si vyměnili nejisté pohledy. Ta otázka zněla natolik podivně, že na okamžik zavládlo ticho. Jeden z nich udělal krok vpřed a snažil se mluvit klidně:
— „Co přesně bychom měli slyšet?“
Muž se nervózně zasmál. Ten smích byl suchý a zlomený, jako by se v něm už dávno něco rozpadlo.
— „Oni… pod zemí… nikdy nepřestanou… ani na chvíli…“
Ve sklepě se náhle ochladilo. Jeden z policistů rozsvítil silnější baterku a posvítil do hloubky úzkého tunelu. Hlína byla vlhká, místy se sesouvala. Stopy neustálé práce byly všude — ten muž kopal bez odpočinku.
— „Kdo — oni?“ zeptal se druhý policista přísněji.
Muž prudce zvedl hlavu. Jeho pohled byl napjatý, téměř vyděšený.
— „Vy tomu nerozumíte… nejdřív to byl jen zvuk… jako když někdo škrábe… daleko… hodně daleko… Myslel jsem, že to jsou trubky nebo staré základy… ale pak…“
Odmlčel se. Jeho dech se zrychlil.
— „Pak jsem začal rozeznávat slova…“
Ticho zhoustlo. I policisté pocítili zvláštní napětí, jako by se vzduch stal těžším.
— „Jaká slova?“ zeptal se jeden z nich tiše.
Muž se lehce naklonil dopředu, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
— „Volali na mě…“
V tu chvíli jeden z policistů ztratil trpělivost:
— „Dost. Zničil jste podlahu, vyhloubil tunel neznámo kam a vyděsil celé okolí. Půjdete s námi.“
Muž však prudce ustoupil, jeho tvář zkřivil strach.
— „Ne! Vy to nechápete! Když přestanu — oni se dostanou ven!“
Ta věta dopadla do ticha jako rána.
— „Kdo se dostane ven?“ zeptal se policista už tvrdším tónem.
Muž ukázal do temnoty tunelu.
— „Jsou už blízko… slyším je čím dál jasněji… Nejdřív šeptali… pak začali klepat… A včera… včera začali… odpovídat…“
V tom okamžiku jeden z policistů prudce otočil hlavu.
— „Ticho.“
Všichni ztuhli.
A pak… se to stalo.
Z hlubin tunelu se ozval zvuk.
Nejprve sotva slyšitelný… jako když se někde daleko sesouvá zemina. Potom zřetelnější. Jeden dutý úder.
Pak další.
A další.
Rytmus… pravidelný… těžký… děsivě povědomý.
Jako by… někdo… kopal zpátky.
Policisté stáli bez hnutí. Jejich pohledy se setkaly — a poprvé se v nich objevilo něco, co dosud potlačovali: nejistota.
— „Slyšeli jste to?..“ zašeptal jeden.
Muž pomalu přikývl. Na jeho tváři se objevil podivný úsměv — ne radostný, ne šílený… spíš odevzdaný.
— „Už chápete?.. Nekopal jsem dolů…“
Na okamžik se odmlčel a pak dodal, upřeně hledíc do temnoty:
— „Snažil jsem se je zastavit…“
Zvuk zesílil.
Údery byly rychlejší. Blíž.
Zemina na konci tunelu se zachvěla.
Jeden z policistů vykřikl:
— „Všichni zpátky! Okamžitě!“
Ale už bylo pozdě.
Slabé světlo se roztřáslo… a na zlomek vteřiny to vypadalo, jako by se v temnotě něco pohnulo.
Něco… co tam nemělo být.
Něco, co nekopalo ani nahoru, ani dolů…
Ale přímo k nim.