Slavnost, která měla skončit smíchem, hudbou a bouřlivým potleskem, se během jediné chvíle změnila v událost, o níž se později mluvilo po celé zemi.

Slunce pálilo nad starou arénou. Tribuny byly zaplněné do posledního místa. Lidé přijeli i z okolních měst, aby spatřili největší podívanou roku — střet s býkem, kterému všichni říkali Démon.

To jméno se vyslovovalo šeptem.

Říkalo se, že nezná strach. Že proráží vrata, jako by byla z papíru. Že tři silní muži se ho už pokusili zkrotit — a všichni skončili v nemocnici.

Vtom povstal Don Mateo, nejbohatší statkář v kraji, a zvedl nad hlavu silnou obálku plnou peněz.

— Sto tisíc euro! — zahřměl. — Tomu, kdo zkrotí tuto bestii!

Dav propukl v jásot.

Jenže radost trvala jen krátce.

Když se za vraty ozval těžký úder kopyta, smích začal mizet. Když se železná vrata zachvěla, lidé si nervózně vyměnili pohledy. A když se konečně otevřela…

…vystoupil on.

Obrovský. Černý jako noc. Svaly se mu vlnily pod kůží. Z nozder stoupala pára. V očích měl ledový hněv.

Démon pomalu obešel arénu, jako by si vybíral první oběť.

Muži, kteří ještě před chvílí nejhlasitěji vykřikovali, sklopili zrak. Někteří dokonce ustoupili.

Nikdo nechtěl vstoupit dovnitř.

Don Mateo podrážděně mávl rukou.

— Co se děje? Tady není ani jeden odvážný muž?

A tehdy se stalo něco naprosto nečekaného.

Z tribun sestoupil chlapec.

Hubený. Opálený. Asi patnáctiletý. Ve staré vyšisované košili. Bosý.

Kráčel klidně, jako by nešel k rozzuřenému zvířeti, ale domů známou cestou.

Nejprve tribuny ztichly. Pak se ozval smích.

— To je nějaký žert?!
— Odveďte ho!
— Za chvíli zemře!

Don Mateo se naklonil dopředu.

— Hej, chlapče! Víš vůbec, kam jdeš?

Chlapec se zastavil, ale neotočil se.

— Lépe než vy, pane, — odpověděl tiše.

Smích okamžitě utichl.

V jeho slovech bylo něco, z čeho všem přeběhl mráz po zádech.

Chlapec došel blíž. Dělilo je už jen pár metrů.

Démon zvedl hlavu.

Hlasitě zafuněl.

Pak prudce udeřil kopytem do země a písek vyletěl do vzduchu.

A vyrazil vpřed.

Ženy vykřikly. Někteří lidé si zakryli oči. Muži vyskočili ze sedadel.

Ale chlapec se nepohnul.

Neustoupil ani o krok.

Zvedl ruku… a klidně řekl:

— Klid, Bruno… To jsem já.

Býk se zastavil tak prudce, jako by narazil do zdi.

Písek se rozletěl kolem něj.

Nad arénou zavládlo naprosté ticho.

Démon se díval na chlapce a těžce oddychoval. Potom pomalu přistoupil blíž… a sklonil hlavu.

Jeho mohutné rohy se dotkly chlapcovy hrudi.

Dav ani nedýchal.

Chlapec mu jemně přejel rukou po čele, jako by hladil starého přítele.

Tribunami se nesl šepot:

— Bruno?…

Chlapec se otočil k lidem. V očích měl slzy.

— Vy mu říkáte monstrum. Když byl ale ještě tele a zlomil si nohu, všichni ho chtěli zabít. Jen můj otec ho zachránil… Vychovali jsme ho doma.

Na okamžik se odmlčel a podíval se přímo na Dona Matea.

— A potom jste nám ho vzal kvůli dluhům po smrti mého otce.

Úsměv boháče zmizel.

Lidé si začali mezi sebou šeptat.

— Nestal se zlým proto, že se tak narodil, — pokračoval chlapec. — Vy jste ho bili. Nechávali jste ho hladovět. Nutili jste ho útočit pro zábavu ostatních.

Démon stál vedle něj nehybně, jako by rozuměl každému slovu.

Z tribun někdo vykřikl:

— Hanba!

Pak další.

Za okamžik celý stadion burácel — ne radostí, ale hněvem.

Don Mateo se snažil něco říct, ale jeho hlas zanikl v pískotu davu.

Chlapec vzal býka za provaz, podíval se na obálku a tiše řekl:

— Nechte si svých sto tisíc. Nepřišel jsem kvůli nim.

Otočil se a zamířil k východu.

A Démon ho poslušně následoval.

Bez řetězů. Bez křiku. Bez vzteku.

Teprve tehdy lidé pochopili strašlivou pravdu:

Nejnebezpečnější zvíře v celé aréně nebyl býk.