Ve dveřích stálo něco.

Ne člověk. Ne stín. Ne nic, co by mělo existovat.

Vypadalo to, jako by se to rodilo ze samotné tmy. Obrysy se chvěly, rozpadaly a znovu skládaly dohromady. Tvář — pokud se to tak dalo nazvat — byla pokřivená, jako by ji někdo sestavil z cizích vzpomínek.

— „Já… já ho znám…“ zašeptal druhý, neschopen odtrhnout pohled.

— „Cože? Ne… to není možné…“

Ta věc se pohnula blíž.

Podlaha ani nezaskřípala.

Nevydala žádný zvuk.

A přesto oba cítili, jak jim na hrudník doléhá těžká váha. Nedalo se skoro dýchat.

— „Vzpomínáš si…“ ozval se hlas.

Nezazněl v místnosti.

Zněl přímo v jejich hlavách.

— „Ne… ne… to nemůže být pravda… zapomněli jsme… museli jsme zapomenout…“ 😰

Světlo znovu zablikalo.

A na okamžik se pokoj proměnil.

Stěny byly staré, ohořelé.

Na podlaze černé stopy, jako po požáru.

A ten zápach…

Kouř.

— „Cítíš to?“
— „Ano… to je… ten den…“

Bytost se přiblížila ještě víc.

Teď byly vidět její oči.

Prázdné.

Ale uvnitř té prázdnoty se něco hýbalo.

Něco živého.

Něco, co volalo.

— „Zavřeli jste dveře…“ zašeptal hlas.

A v tu chvíli si vzpomněli.

Ten večer.

Byt.

Křik.

Oheň.

A dveře… které skutečně zavřeli.

Za nimi někdo zůstal.

— „My… nemohli jsme… byli jsme děti…“ hlas se mu třásl.

— „Mohli jste…“ odpověděla ta věc.

A najednou stála přímo před nimi.

Příliš blízko.

Nepřirozeně blízko.

Ledový chlad jim pronikl až do kostí.

— „Klepal jsem…“
— „Křičel jsem…“
— „A vy… jste odešli…“

— „PROMIŇ!“ vykřikl jeden z nich a klesl na kolena.

Ale bylo pozdě.

Bytost natáhla ruku.

A v tom okamžiku…

hodiny na stěně se rozběhly zpět.

Jedna sekunda.

Druhá.

Třetí.

Místnost se začala měnit.

Jako by se čas trhal na kusy.

Znovu stáli na té chodbě.

Dveře.

Oheň za nimi.

Křik.

— „Ne… ne znovu…“ 😱

— „Tentokrát… neodejdete…“ zašeptal hlas.

Klika dveří v jejich rukou se začala tavit žárem.

Z druhé strany někdo zoufale bušil.

Silně.

Naléhavě.

A najednou…

někdo začal bušit i na dveře téhle místnosti.

Jedno zaklepání.

Ticho.

Druhé — silnější.

Ztuhli.

Pomalu otočili hlavy.

Dveře, kterými to přišlo…

byly znovu zavřené.

— „Ty… ty to taky slyšíš?“ 😨
— „Ano… ale… vždyť je to už uvnitř… tak kdo…?“

Rány zesílily.

A pak…

se pod dveřmi začal plazit stín.

Živý.

Pohybující se.

A hlas, úplně blízko, zašeptal:

— „Teď… už jste tři…“

Světlo zhaslo.

A v naprosté tmě…

někdo pomalu udělal krok přímo za nimi.

…Pokračování příště.