Ztuhl.
Srdce mu bušilo tak hlasitě, že měl pocit, že ho slyší i něco jiného… něco, co už bylo v bytě.
— „K-kdo jsi?..“ vydechl.
Ticho.
Ticho, které se zařezává do hlavy.
— „Řekl jsem ti… neotáčej se.“
Hlas ztěžkl. Zhrubl. Už to nebylo lidské.
Pomalu sevřel pěst, až to zabolelo.
Tohle není sen.
Někde v hloubi bytu zavrzaly dveře.
Tiše. Opatrně.
Ale on věděl — žije sám.
Vždycky žil sám.
— „Už nejsi sám…“ zašeptal hlas, jako by mu četl myšlenky.
Pevně zavřel oči.
Neotáčej se. Neotáčej se. Neotáčej se.
Ale mysl už pracovala.
Co je za ním?
Ten pes?
Nebo něco, co jen vypadá jako pes?
Vzpomněl si na ty oči.
Prázdné. Hluboké. Příliš vědomé.
Tak se zvířata nedívají.
Tak se dívá něco… když tě to pozná.
— „Nepamatuješ si mě?“ ozval se hlas znovu.
Teď dál.
Nebo… v pohybu?
Podlaha tiše zavrzala.
Za ním.
Vlevo.
Pak vpravo.
Kroužilo kolem něj.
Pomalu.
— „Vždycky jsem tu byl…“
Šepot se rozlil po celé místnosti.
Už to nevydržel.
— „DOST!“ vykřikl.
A v tu chvíli—
ticho.
Úplné. Těžké ticho.
Žádný dech.
Žádný pohyb.
Nic.
Stál bez hnutí.
Jedna sekunda.
Dvě.
Pět.
A pak…
na stěně před ním—
se objevil stín.
Ne jeho.
Příliš velký.
Příliš pokřivený.
A… na čtyřech nohách.
Zíral na něj bez mrknutí.
Stín pomalu zvedl hlavu.
Stejně jako předtím.
Nepřirozeně pomalu.
A pak, za ním—
— „Teď… se můžeš otočit.“
Všechno v něm křičelo, aby to nedělal.
Ale udělal to.
Pomalu.
Jako by se pohyboval ve zpomaleném čase.
A uviděl—
nic.
Kuchyně byla prázdná.
Úplně.
Jen…
na stropě.
Přímo nad ním.
Otisky.
Čerstvé.
Hluboké.
Jako by tam před chvílí stálo něco těžkého.
Ustoupil—
a šlápl na něco měkkého.
Srdce se mu sevřelo.
Podíval se dolů.
Miska.
Psí miska.
Prázdná.
Jenže…
on nikdy žádného psa neměl.
Nikdy.
Ruce se mu rozklepaly.
— „Máš hlad?..“ zašeptal hlas.
Tentokrát—
přímo před ním.
Prudce zvedl hlavu.
A v odrazu okna…
to uviděl.
Sebe.
A za sebou—
postavu.
Obrovskou.
S dlouhým čenichem.
Oči zářily… neodrážely světlo—
ony ho vydávaly.
— „Ty jsi mě zavolal…“ řekl hlas téměř jemně.
— „Já… ne…“ sotva vydechl.
Postava v odrazu… se usmála.
Ano.
Usmála se.
— „Nechal jsi otevřené dveře.“
Ztuhl.
Dveře.
Vzpomněl si.
Dřív večer…
je opravdu—
nechal otevřené.
Jen na okamžik.
Na vteřinu.
Ale—
— „To stačilo.“
Světlo zablikalo.
Jednou.
Podruhé.
A pak zhaslo.
Tma pohltila všechno.
Hustá.
Živá.
A v té tmě—
uslyšel kroky.
Ne lidské.
Pomalé.
Těžké.
Nad ním.
Po stropě.
dup…
dup…
dup…
Nedýchal.
Nepohnul se.
Neexistoval.
A pak—
přímo u jeho tváře—
zašeptání:
— „Teď… už to vidíš?..“
A ve tmě—
se otevřely oči.
Ne jeho.
Příliš blízko.
A v tu chvíli pochopil—
že je pozdě.
Protože za jeho zády—
velmi tiše—
cvakl zámek u vchodových dveří.
Sám.
A v bytě…
už nebyl sám.
A to, co tam bylo…
už znalo jeho jméno.
— „…Čekal jsem na tebe.“