Zvuky kolem ní náhle ztichly, jako by přicházely z velké dálky. Artem udělal rychlý krok vpřed a pevně sevřel okraj lehátka.
— Můžete konečně říct, co se děje?! — vyhrkl roztřeseným hlasem.
Lékař si unaveně přejel rukou po obličeji.
— Musím to nahlásit, — řekl tiše. — Tohle opravdu není běžný případ.
Otočil monitor směrem k nim.
Na obrazovce byl jasně vidět plod. Ale vedle něj… se nacházelo ještě něco.
Alina nejprve nechápala, na co se dívá. Její mysl jako by to odmítala přijmout. Pak si ale všimla zvláštního útvaru — nepravidelného, hustého, jako by byl doslova vrostlý do tkání.
— To je… nějaká chyba? — zašeptala.
— Přál bych si, aby byla, — odpověděl lékař. — Jenže ten obraz je příliš přesný.
Artem o krok ustoupil.
— Chcete říct, že je v ní… něco cizího?!
Lékař neodpověděl. Už vytáčel číslo.
Minuty se zdály nekonečné. Alina ležela bez pohnutí a v hlavě se jí začaly spojovat jednotlivé střípky. Hektor. Jeho podivné chování. To, jak se neustále snažil přiblížit k jejímu břichu.
On to vycítil.
Ta myšlenka ji zamrazila až do morku kostí.
Asi po dvaceti minutách dorazili dva policisté. Bez zbytečných slov vstoupili do místnosti, krátce promluvili s lékařem a zadívali se na obrazovku.
— Je nutné provést další vyšetření, — řekl jeden z nich. — Může to souviset s určitými okolnostmi.
— S jakými okolnostmi?! — Artemovi se třásl hlas.
Odpověď však nepřišla.
Alinu převezli na samostatný pokoj. Zakázali jí vstávat, omezili návštěvy a požádali ji, aby vypnula telefon.
Noc byla nekonečná.
Každý zvuk ji vyděsil. Každý stín působil hrozivě. Ležela a najednou ucítila pohyb.
Ale nebyl to ten známý.
Dřív byly pohyby dítěte jemné a uklidňující. Teď byly náhlé, chaotické. Jako by se uvnitř ní něco snažilo dostat ven.
Přitiskla si ruce na břicho.
— Prosím… ne…
Ráno přišel další specialista. Starší, klidný, s chladným a soustředěným pohledem. Dlouho studoval snímky a provedl další vyšetření.
Pak pronesl větu, která všechny ochromila:
— Nejedná se o běžnou patologii.
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
— Tak co to tedy je?.. — zeptala se Alina sotva slyšitelně.
Podíval se jí přímo do očí.
— Tohle nedokážeme vysvětlit současnou medicínou.
Artem zbledl.
— To snad nemyslíte vážně…
— Bohužel ano.
Poté se všechno začalo rychle stupňovat: konzilia, další testy, uzavřené porady za zavřenými dveřmi.
Ale to nejděsivější přišlo až potom.
Když Alina zůstala sama, zaslechla zvuk.
Tichý. Sotva postřehnutelný.
Jako dech.
Ztuhla.
A v tu chvíli se v ní něco prudce pohnulo — tak silně, že vykřikla.
Dveře se rozletěly a dovnitř vběhli lékaři.
Ale Alina už to věděla.
Hektor se nechoval zvláštně bez důvodu.
Snažil se ji varovat.
To, co v ní rostlo… možná nebylo jen její dítě.
A teď zbývala jediná otázka:
co přesně objevili — a jestli to dokážou zastavit dřív, než bude pozdě.