Nedokázala to doříct.
Protože v tom okamžiku pochopila.
Ne rozumem — ale celým tělem. Kůží. Srdcem, které se rozbušilo tak hlasitě, že přehlušilo všechno ostatní.
Za sklem nebylo jen obyčejné maso.
Byla tam… část její minulosti.
Stejná skvrna. Stejná linie na kůži, kterou nenáviděla už od dětství. Kterou skrývala. Kterou znala nazpaměť.
— „Ne… ne… to není možné…“ — ustoupila, až zády narazila do chladné vitríny.
Řezník se nezastavil.
Postupoval pomalu. Jistě. Jako někdo, kdo ví, že odsud už není úniku.
— „Nepřišla jste sem náhodou,“ řekl tiše. „Sem nikdo nevchází omylem.“
— „Já… já jsem jen hledala obchod…“ — její hlas se třásl, lámal, ztrácel v tichu.
— „Hledala jste odpověď,“ přerušil ji. „A právě jste ji našla.“
Zastavil se těsně u ní.
Příliš blízko.
Ucítila zvláštní pach — ne krev, ne maso… něco povědomého. Téměř domáckého. Jako vůně vlastního domova, ale pokřivená, zkažená.
— „Podívejte se pořádně,“ ukázal na vitrínu.
Nechtěla.
Každá část jejího těla křičela: nedívej se.
Ale její pohled se tam stejně vrátil.
A tehdy…
Uviděla víc.
Ne jeden kus.
Celou vitrínu.
Úlomky.
Zbytky.
Okamžiky.
Tam — její ruka sevřená v pěst, když křičela na matku.
Tam — její rty, vyslovující slova, za která se nikdy neomluvila.
A tam — její oči… chladné, prázdné… v ten den.
— „To není… skutečné…“ zašeptala.
— „To je to nejskutečnější, co máte,“ odpověděl klidně řezník. „Vaše rozhodnutí.“
Dotkl se skla.
A to se… zavlnilo.
Jako voda.
— „Každý kus je okamžik, kdy jste mohla jednat jinak,“ pokračoval. „Ale neudělala jste to.“
Žena se roztřásla.
— „Proč mi to ukazujete?..“
Poprvé se usmál.
Ale v tom úsměvu nebylo ani trochu tepla.
— „Protože jste si pro to přišla.“
— „Já jsem si nepřišla pro TOHLE!“
— „Opravdu?“ naklonil hlavu. „A včera v noci… nepřemýšlela jste o tom? Že všechno mohlo být jinak? Ten rozhovor… ten telefonát, který jste nikdy neuskutečnila?“
Ztuhla.
Svět se kolem ní sevřel.
— „Jak to víte…?“
— „Víme všechno, čemu se lidé bojí čelit,“ řekl tiše.
V tu chvíli světlo zablikalo.
Jednou.
Podruhé.
A když se znovu rozsvítilo…
Za pultem nestál on.
Stála tam ona.
Sama.
Stejné oblečení. Stejné oči.
Ale výraz…
Prázdný.
— „Co se děje…“ zašeptala, když cítila, jak jí slábnou nohy.
— „Teď už chápete cenu,“ ozval se řezníkův hlas… ale tentokrát zezadu.
Rychle se otočila.
Stál u dveří.
Zamčených.
— „Můžete odejít,“ řekl klidně. „Hned teď.“
Udělala krok.
Pak se zastavila.
Protože uslyšela…
Svůj vlastní hlas.
— „Počkej…“
Otočila se.
Její dvojník za pultem se na ni díval přímo.
— „Když odejdeš… nic se nezmění.“
Ticho.
Těžké. Dusivé.
— „A když zůstanu?..“ zeptala se sotva slyšitelně.
Řezník se mírně naklonil.
— „Pak si můžeš… vybrat znovu.“
Srdce se jí na okamžik zastavilo.
— „Ale…“ dodal.
A jeho tvář se… změnila.
Zkřivila se. Zcizela.
— „…něco za to budeš muset dát.“
Pomalu se podívala na vitrínu.
Na kusy.
Na vzpomínky.
Na sebe.
— „Co přesně?..“ zašeptala.
Řezník neodpověděl hned.
Jen otevřel sklo.
A ukázal dovnitř.
— „Vyber si.“
Její ruka se roztřásla.
Chápala to.
Jakmile se dotkne…
Nebude cesty zpět.
A v tu chvíli světlo zhaslo.
Úplně.
V naprosté tmě uslyšela jediné:
— „Volba je učiněna…“
…a něčí prsty se pevně sevřely kolem jejího zápěstí.